Nejen v obrazech ožívají vzpomínky, ale také ve zvuku. A většina vzpomínkových rodinných filmů, které natáčeli naši otcové a dědové na filmový pás, je bez zvuku. Jsou to vzácné poklady. Když se mi něco takového dostane do rukou, je to svátek. Jako například nedávno.
Aby bylo možné němý záznam z roku 1964 ukázat rodině, která je roztroušená po světě, bylo potřeba dostat snímek z celuloidu do elektroniky.
Byl tak dobře natočený a setříhaný, že úplně volal po zvuku, alespoň sem tam, symbolicky.
Nevěřili byste, jak tento další smyslový rozměr oživí děj a postavy v rytmu a dynamice, jak minulost zpřítomní.
A tady je minimalistická ukázka:
No Comments