Jak překvapit své pra-pra-pra-vnuky?

Vzpomínky pamětníků natáčím kontinuálně pět let. Lidé se mi se svými osudy svěřují před kamerou v profesionálně vybaveném studiu Paměti národa, často je ale také navštěvuji u nich doma s diktafonem a někdy i s kamerou. Jsou to setkání vždy velmi srdečná, vstřícná a inspirativní.
Tvoříte mosty,“ řekla mi jedna paní

Často od těch milých vypravěčů slýchám slova vděku, že mohli říci svůj příběh v celé košatosti a barvitosti, jak jim paměť dovolí. Že dostanou ten ničím nerušený čas.

Jednou jedna filosoficky zaměřená žena vyjádřila vděk za mou přítomnost způsobem, který mě překvapil.

Pravila: „Váš zájem o vyprávění nás starců vytváří most. Most, který vyplňuje mezeru mezi zájmem a nezájmem, pochopením a nepochopením, živými a mrtvými.“

Jak to ta paní myslela, mi v tu chvíli bylo jasné. Právě jsem vypínala diktafon s dvouhodinovou nahrávkou. Právě tu nahrávku přirovnala k tomu mostu.

Bylo to trefné přirovnání a připomnělo mi, že moje práce má (snad) nějaký smysl. Že nahrávka s vyprávěním pamětníků opravdu může pomoci překlenout určité propasti, které vznikají snad v každé rodině, ale i napříč společnosti. V rodinách o nich ani nemusíme vědět. Na povrchu vše vypadá naprosto v pořádku. O jakých propastech je ale vlastně řeč?

Lidé je vyjadřují těmito slovy:

„Já už myslela, že to nikoho nezajímá. Vyprávění ‚starý báby‘! To víte, naše mladý to moc nezajímá, nemají čas, už žijí v jiným světě… ale třeba si to jednou poslechnou, až tady nebudu.“

 

„Je mi líto, že jsem se už nestihla zeptat maminky, jak to bylo, už se to nikdy nedovím, odnesla si to s sebou hrobu.“

 

„U nás v rodině se o tom nikdy nemluvilo. Bylo to příliš těžké téma a rodiče nás tím nechtěli zatěžovat.“

 

„Mysleli jsme, že už se od dědy nic nového nedovíme, ale překvapilo nás, že vám řekl to, co nám nikdy neřekl. Ale chápu to – o některých věcech se s těmi nejbližšími mluví těžko.“

 

„Dříve nebyla žádná odborná psychologie a o nějakých niterných pocitech se s nikým nediskutovalo. Muselo se žít dál. Každý se s tím vyrovnával po svém. Takže mě doteď nenapadlo, jak to vlastně muselo být pro mámu těžké.“

 

Vyprávění rodových příběhů, rodinných legend a veselých historek čistí, léčí a sbližuje

Když jsme mladí, žijeme přítomností. Jsme zaujati sami sebou a světem, který se dotýká bezprostředně nás. Rosteme, rozvíjíme se, jdeme dopředu, nasáváme jako houby to, co leží před námi. Ještě přirozeně neuzrál čas na retrospekce. Nemá smysl žehrat, že mladé minulost nezajímá tak, jak by si staří přáli. Nezajímá a je to přirozené, smiřme se s tím.

Čím jsme ale starší, čím více (i bolestných) zkušeností za život nasbíráme, tím více se přirozeně zajímáme o své kořeny, o rodinnou historii.

Proč se zajímat?

V rovině vztahové: Chceme jednoduše lépe porozumět rodičům, prarodičům, sobě a celému rodinnému systému. A to i těm, kteří už nežijí.

V rovině osobní: Tušíme že to, co prožili naši rodinní předci, ovlivňuje i náš život, naše současné vztahy, naše názory a přesvědčení a životní spokojenost. Pojem „transgenerační přenos“ se dnes dostává do povědomí širší veřejnosti. Někdy dokonce můžeme zjistit, že se trauma prožité našimi předky přeneslo do další generace, a prožíváme jeho symptomy, aniž bychom traumatizující událost sami prožili, nebo o ní vůbec věděli.

Pro tohle všechno je zdravé se o minulost svého rodu zajímat. Proto je dobré si doma vyprávět. Vzpomínky zaznamenávat a uchovávat v rodinné „pokladnici.“

A proč zaznamenávat?

Protože jak víme, paměť sama o sobě je tak trochu iluzionistka a mimo jiné miluje hru na tichou poštu. (Ale hry paměti teď nechám stranou, to je na samostatné téma).

Pro teď si pusťme na špacír fantazii – jen si představme – a pomiňme technické možnosti – jaké by to pro vás bylo, kdybyste dnes objevili audio nebo video záznam, v němž na vlastní uši (nebo i oči) slyšíte (a vidíte) své pra-pra-pra-rodiče líčit podrobnosti o jejich životě se všemi dobovými souvislostmi a jazykovými nuancemi, které si dnes stěží umíme představit?

Jak zajímavý, barvitý a jasný by to byl náhle vhled…

Jak vděční byste byli za takový „most“?

Co třeba takové překvapení připravit pro naše pra-pra-pra-vnuky?

Pokud se vám ten nápad líbí, udělejte to. Udělejte to sami, třeba i formou psaných pamětí. Nebo to natočte s někým, komu důvěřujete.

Máte-li už něco odžito, váš příběh mohu zpracovat do archivu Paměti národa, kde bude uložen a zveřejněn.

A pokud se na to necítíte a byli byste raději, aby vaše vyprávění zůstalo jen v rodinné „pokladnici“, natočím ho jen a jen pro vás.

 

Volejte:+420736151878
Petra Verzichová

 

 

 

No Comments

Add your comment

Tel: 736151878